Cesta k poradnímu kruhu

Před lety se mi dostala do rukou kniha Poselství šamanů. Rozhovory s léčiteli a medicinmany 21. století. Stařešina a vypravěč příběhů Manitonquat, zvaný Medicine Story, autorovi vypráví o „cestě kruhu”, kterou vedle vyprávění příběhů využívá jako léčebný prostředek. Organizuje terapeutické skupiny v mužských věznicích a pracuje s mladými lidmi na okraji společnosti. V kruhu Medicine Story používá „mluvící hůlku“ - kdo ji drží v ruce, má právo mluvit a ostatní mu naslouchají(1). Vyprávění mne nadchlo a měla jsem chuť si mluvící hůlku opatřit, s příběhem seznámit své tehdejší kolegy a zasednout s nimi do kruhu. V mé představě byla mluvící hůlka tím, co nám i našim klientům chybělo, abychom spolu dokázali otevřeně mluvit a pozorně si naslouchat.
 

Díky práci v prostředí mezinárodních projektů jsem se na školeních seznámila s councilem(2). Nikdo tehdy neřekl, že to je council a místo hůlky kruhem koloval kamínek. Když jsem před dvěma roky představovala dětský lesní klub Šiška zahraničním dobrovolníkům, Helena Kosková využila našeho zázemí a představila jim council jako formu učení a sdílení zkušeností. V setmělém kruhovém prostoru jurty si účastníci předávali lampu. Znovu se mi vrátil ten pocit, že není nic přirozenějšího, než sedět v kruhu a vyprávět a poslouchat příběhy.
 
V létě 2014 jsem absolvovala mezinárodní školení „Living the Circle“ a získala mnohem přesnější představu, co council je nebo může být a kde všude je využíván. A co je nejdůležitější, dozvěděla jsem se, jaké jsou základní stavební kameny, elementy councilu. Mluvící hůlka je jen jedním z nich. Od té doby jsem facilitovala council pro pedagogy Šišky, děti z Dětského muzejního klubu Muzea romské kultury, otevřené councily pro dospělé, které jednou měsíčně pořádáme v jurtě, i council na rozloučenou pro slovinskou dobrovolnici, která se po roce v Šišce stěhuje do Vídně. Zúčastnila jsem se dalšího mezinárodního školení ve facilitaci. Rozhodla jsem se udělat z councilu část (nebo způsob?) svého života. A sleduji, jak jej objevují další a další (nejen) pedagogové, jak se pro council nadchla i moje kolegyně z muzea.

Aktivity v kruhu nejsou v dramatické výchově (a v pedagogice obecně) ničím výjimečným. V kruhu stojíme nebo sedíme často. Při seznamování, rozehřívacích aktivitách a budování vzájemné pozornosti, při závěrečné reflexi. V kruhu se učíme naslouchat druhým a mluvit, když na nás přijde řada. Kruh je přirozeně nehierarchický útvar – všichni se v něm ocitají na stejné úrovni. Kdykoliv chci slyšet názory druhých, sedám si s nimi do kruhu. Dostanou každý svůj prostor a já mohu se všemi pohodlně udržovat oční kontakt.
Samotný kruh je symbolem společenství a pojem „kruh“ v naší řeči často společenství zastupuje. Můžeme se setkat s kruhy jako praxí komunity/společenství, s „komunitními kruhy“, kruhy sdílení.

    Čím se council liší od kruhu?

Lidé, kteří council praktikují, často hovoří o kvalitě nebo kvalitách councilu.
Council se odehrává v určitém prostoru, ve vymezeném čase, který sleduje průvodce councilem – facilitátor, nebo určený časoměřič. Council končí, když se čas naplnil nebo již vše bylo řečeno. Prostor je v první řadě definován kruhem, ve kterém účastníci sedí, ať už na zemi nebo na židlích. Tam, kde je to vhodné, upravujeme střed kruhu s odkazem na sdílené hodnoty komunity (svíčka, hudební nástroje, květiny a jiné přírodniny…). Některým skupinám a prostředím slouží nejlépe co největší civilnost a prostota. To se týká i klíčové „rekvizity“ councilu, mluvícího předmětu (talking piece/talking stick/mluvící hůlka). V councilu může mluvit jen ten, kdo drží tento předmět v ruce. I zde je na místě vycházet z kultury prostředí nebo společenství, kde se council odehrává – dobře poslouží i tlustý fix nebo tenisový míček.

Pro council klíčové jsou ovšem záměry (zásady), které vždy na začátku představujeme a připomínáme: mluvit od srdce a naslouchat srdcem, snažit se o stručnost a sdělení podstaty, být spontánní, mít na zřeteli dobro své i ostatních v kruhu, zachovat důvěrnost (co se v kruhu řekne, v kruhu zůstane). Council může být svolán s určitým záměrem, nebo otevřený (téma se formuluje až v jeho průběhu, případně se formuje na základě řetězení spontánně vyprávěných příběhů).


Council není jen vyprávění a naslouchání, council může být veden beze slov, zvukem, gestem, pohybem, písní, můžeme kreslit, psát básně, tančit, bubnovat, nasadit si masky(3). Rytmus může v rámci své role facilitátor budovat a měnit. A v momentu, kdy drží mluvící předmět, je facilitátorem každý v kruhu. Své místo v councilu má humor a hra, se kterou ho pojí vedle formálních znaků (zvláštní čas, prostor, pravidla a role) i jistá obřadnost a vážnost.
 

Za bližší zkoumání by určitě stál vztah councilu a rituálu a rituálnost councilu(4). Je na facilitátorovi, nakolik je council v jeho podání ryze prozaickým, profánním setkáním, či vědomě přesahuje někam dál, v jednání, vyjadřující „naši věčnou lidskou touhu po vnitřní soudržnosti s makrokosmickými přírodními silami i s mikrokosmickými světy jednotlivých společenství” (Babyrádová, 2002, str. 23).  Už jsem zmiňovala úpravu středu kruhu, někdy se můžeme setkat i s přípravou, zahřátím prostoru pobytem v něm, tancem, meditací, zpěvem. Na úvod mají účastníci možnost pronést věnování, přání nebo modlitbu, vyjádřit díky. Věnovat nějakému záměru nebo myšlence je možné i council samotný. Tradice councilu je vykládána jako obecně lidská, bez příklonu k jedné jediné kulturní tradici nebo době, není náboženskou praxí (v kruhu zasedají např. Izraelci s Palestinci).

Council nás učí aktivnímu naslouchání bez předsudků a v duchu vynášených soudů, pozornosti k druhému i k sobě samým. Toto naslouchání se neomezuje jen na vnímání slov a jejich obsahu, je obrácené k celé bytosti mluvčího. A stejnou pozornost by měl každý z účastníků věnovat i sám sobě. Nacházím zde paralely s dialogickým jednáním. Ivan Vyskočil nás vyzýval, abychom jako přihlížející nebyli pasivními diváky, abychom věnovali zkoušejícímu přející pozornost - naše spoluúčast mu napomáhá. Současně jeho zkoušení tím, že je viděno a vnímáno druhými, nabývá na významu(5). Přející pozornost je v mých očích neodmyslitelně spojená s respektem, s akceptováním druhých, vytváří ducha společenství, kde se každý může cítit přijat a skutečně vnímán. Také Medicine Story hovoří o vzájemném respektu, doslova říká: „To nejdůležitější, co můžeme pro druhého člověka udělat, je naslouchat mu“ (von Lüpke, 2009, s.117).
 

Mezinárodní školení HEARTCORE, zaměřené na práci s dětmi a mládeží, Žilina 2015

foto Diana Mistreanu

V councilu se můžeme učit prostřednictvím příběhů, řešit problémy, budovat sebevědomí dětí a mladých lidí i vzájemný respekt. Již více než 30 let je council součástí praxe škol v Los Angeles, kde postupně vznikl systém vzdělávání facilitátorů, určený učitelům, zaměstnancům škol i dalším zájemcům. Dostupné jsou výsledky výzkumných aktivit, které se councilu ve školním prostředí věnovaly (viz Zimmerman & Coyle, 2009). V Evropě aktivně působí European Council Network, která zájemcům nabízí vzdělávání i možnost každoročního setkání (letos na podzim se uskutečilo v České republice). Pokud byste se s councilem chtěli seznámit blíže, je zde český web www.council.cz. Přemýšlíte-li, jak integrovat council do vaší práce, vřele doporučuji zde zmiňovanou knihu The Way of Council, její český překlad připravuje k vydání nakladatelství DharmaGaia pod názvem Cesta poradního kruhu.


POZNÁMKY

1 „Když si s sebou mluvící hůlku přinesu, vyprávím lidem, odkud pochází, jaký příběh se k ní váže, která místa nebo které věznice už navštívila a kolik výrazové a spirituální síly v sobě skrývá. Lidé, kterým se potom dostane do ruky, se tak vlastně stávají členy dlouhé řady, a jejich slova získávají větší sílu a hloubku.“ (von Lüpke, 2009, s.119)

2 Council do českého prostředí přichází ze Západu s anglickou terminologií. Council se do češtiny překládá různými způsoby (kruh otevřené komunikace, poradní kruh), zatím se ale nejčastěji pracuje s termínem council, který používám i v tomto textu.

3 Joanna Macy popisuje vznik Poradního kruhu všech bytostí (Council od All Beings): společně s Johnem Seedem vyzvali účastníky svého semináře, aby si pro jednoduchý obřad zvolili jinou formu života a vytvořili si masku. V poradním kruhu podali svědectví těchto bytostí o životě na Zemi, o tom, jak je ovlivňuje činnost člověka.

4  O Vision Questech, soudobé verzi přechodových rituálů, viz Zimmerman & Coyle, 2009.

5 V councilu je možnost určit jednomu nebo více účastníkům roli přihlížejícího – svědka (witness), který má na závěr možnost promluvit o tom, co viděl, i se zřetelem k celému kruhu, reakcím posluchačů na příběhy, atmosféře, energii.





LITERATURA

BABYRÁDOVÁ, Hana. Rituál, umění a výchova. 1. vyd. Brno: Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, 2002, 351 s. ISBN 80-210-3029-1.

MACY, Joanna a Norbert GAHBLER. Pass it on: five stories that can change the world. 2. vyd. Berkeley: Parallax Press, 2010. ISBN 978-1-888375-83-1.

VON LÜPKE, Geseko. Poselství šamanů: Rozhovory s léčiteli a medicinmany 21. století. 1. vyd. Praha: Práh, 2009. ISBN 978-80-7252-262-0.

JACK ZIMMEREMAN, Virginia Coyle. The way of council. 2. vyd. Las Vegas: Bramble Books, 2009. ISBN 18-836-4718-5.
 




Zkrácená verze článku vyšla v Gymnasionu č. 18, jaro 2016

DITTINGEROVÁ, Eva. Cesta k poradnímu kruhu. Gymnasion: časopis pro zážitkovou pedagogiku. Olomouc: Nadační fond Gymnasion, 2016, 10(1), 84-85. ISSN 1214-603X.