Nad tím, kde a kdy končí cesta k trenérství v European Council Network, jsem přemýšlela už nějakou dobu. Jak to vypadá? Jak to poznám, až se tam dostanu? Dostanu se tam někdy?
Čas od času jsem dostala otázku, kterou jsem si kladla i já sama: „Kde jsi na cestě?" Vím, že po ní jdu, ale jak poznám, kolik mi ještě zbývá?
Začala jsem se rozhlížet kolem, abych viděla to místo, kde se momentálně nacházím. A protože jde o to stát se trenérkou poradního kruhu, nebudu sama, ale v kruhu s ostatními. A tak část zhodnocení ani nemohu udělat sama. Každý v kruhu přece vidí jinou jeho část. Začala jsem se ptát ostatních, jak mě vidí. Nebylo snadné to poprvé říct nahlas: „Chci vidět, jak daleko jsem se na cestě stát se trenérkou dostala a co zbývá k jejímu dokončení.“
Na své cestě jsem se naučila, že je dobré nezapomínat být odvážná a riskovat. I jako trenérka mohu stále dělat chyby, takže není důvod zůstávat v mělkých vodách. Zvlášť když nás život bere na otevřené moře.
A díky poradního kruhu dobře vím, jak navigovat sebe i ostatní v neznámé nebo divoké vodě. Poslouchat. Dát prostor jiným hlasům. Zůstat věrná svému srdci. Být svědkyní. Zůstat zticha. Ptát se. Nebýt sama.
Naučila jsem se vzdát očekávání a usilování o dokonalosti. Naučila jsem se toho dost se o záměrech, naději i tajemných cestách.
Rezonuje se mnou, že „možná se nikdy nebudete cítit úplně připraveni, ale musíte svolit k vykročení na cestu, až budete dostatečně připraveni.“ Cítím se dostatečně připravena jít dál jako trenérka poradního kruhu. Co vidíte vy?
Poradní kruh mě vzal a stále bere na nová místa a do dalších a dalších komunit. Čerpala jsem z něj sílu, když mi bylo těžko. Jen díky tomu, co jsem se naučila v councilu, jsem bylal schopná vyučovat online dramatickou výchovu během koronavirového lockdownu. Setkávat se se studujícími na obrazovce, zatímco jsme byli izolovaní ve svých domovech a prožívající strach a ztráty. Začínali jsme sdílením ve virtuálním kruhu o tom, jak nám je, a to nám umožnilo pokračovat týden za týdnem a sdílet v ten čas velmi vzácný prostor komunity. A pak si znovu, když jsme byli zpátky ve škole, s novou skupinou studentek a studentů, po měsících izolace, zvykat na nové tváře, nové nastavení. Znovu a znovu se ptát, jak se máme, co v tuto chvíli potřebujeme, pomohlo. Měla bych odvahu klást si tyto otázky, naslouchat odpovědím a být připravena upravit své plány, aniž bych měla všechny ty zkušenosti s poradním kruhem? Myslím, že ne.
Chtěla jsem propojovat lidi v našich kruzích s mezinárodní komunitou European Council Network a tradicí councilu, která vychází z Ojai. Abych je mohla seznámit s cestou kruhu, kterou jsem si zamilovala. S tím, jak se s poradním kruhem v České republice setkává stále více lidí, se význam „komunity“ mění, rozšiřuje. Děláme, co je v našich silách, abychom se vyhnuli hierarchii, „pravidlům“ a manipulaci. Zůstali inkluzivní a nevzdávali se našich standardů. Posloužit.
Byly a jsou tu nové výzvy. Přivést poradní kruh do univerzitní učebny, čelit podezřívavým pohledům studujících a ptát se sama sebe, jestli je duch councilu opravdu s námi. Zůstat věrná svému srdci a hodnotám, i když si nasadím klobouk vysokoškolské učitelky.
Vím, že toho vím dost na to, abych představa poradní kruh novým lidem, abych ho s nimi znovu a znovu zažívala a zkoumala.
Doufám, že vím dost na to, abych poznala, kdy je čas požádat o pomoc a vedení.
Dopis o dokončení trenérské cesty jsem dopsala v červnu 2024. Někteří z vás ho četli, mnozí k němu přispěli, ještě víc lidí (a nejen lidí) se mnou bylo na cestě po všechny ty roky. Část cesty se uzavřela v červenci, kdy jsem se na Zoomu sešla se svými mentory, Lindou Elias a Shayem Hanienem. Na začátku října mne čekal další Zoom s užším kruhem trenérů European Council Network. Že je má cesta u konce jsem se dozvěděla z mailu. K završení cesty ještě zbývala ceremonie na setkání ECN v Maďarsku. Od 2. listopadu 2024 o sobě můžu říct, že jsem councilová trenérka. Co to znamená, bez vás nezjistím.
