Párkrát jsem v životě měla pocit, že to, co mám před sebou, bude zásadní zkušenost, nějak mě promění. V několika případech to byla pravda, někdy to byla možná jenom jiná podoba strachu z neznáma a žádná velká změna se nekonala. Každopádně ty zkušenosti stály za to a pořád je ve mně přesvědčení, že po některých zážitcích už nikdy nebudete ta stejná osoba jako předtím. A důvěra, že když jsem zvládla "tohle", tak ta jiná těžká věc přede mnou už nebude tak hrozivá.
Na jaře loňského roku jsem měla pocit, že takové nakopnutí, vystoupení z komfortní zóny a jinou perspektivu zoufale potřebuji. Když jsem zjistila, že maďarští přátelé a kolegové Krisztina Pasztor a Gyula Szabo připravují s
Robem Dreamingem týdenní kurz pro pracovníky s mládeží, jehož součástí bude 24hodinový pobyt o samotě v přírodě, věděla jsem hned, že musím být u toho. Že když strávím 24 hodin sama v lese a do vzdálenosti pěti metrů vedle mne nebude spát jiná lidská bytost ani pes, může to být TEN iniciační zážitek. Impuls od kterého čekám, že mi pomůže najít odvahu udělat několik nesnadných rozhodnutí a dotáhnout do konce nevyhnutelné.
A už jenom být celý den a noc o samotě v lese znělo jako sen.
Nakonec se kurz uskutečnil až v letošním září. Několik rozhodnutí a velkých změn jsem během té doby zvládla i tak. Do Maďarska jsem jela v úplně jiném rozpoložení než bych byla bývala před rokem. Skoro půl roku už jsem nechodila každý den do práce, během těch měsíců jsem častokrát byla v přírodě i na několika kurzech a workshopech, kde jsem měla dost času a příležitostí učit se nové věci a poznat zajímavé lidi. Neviděla jsem před sebou žádný velký krok, který bych měla udělat. Pořád jsem rozdýchávala ty, co jsem měla za sebou a rozkoukávala se v nové životní situaci. Ale s dva roky starou zkušeností z Belgie, kde pro mne hodina provázeného sóla v opuštěné zahradě bývalého kláštera byla časem, kdy jsem se naučila a uvědomila si hned několik zásadních věcí, jsem měla důvěru, že i tahle zkušenost bude stát za to. I když ji dopředu nedoprovází alarmující stavy a myšlenka "po tomhle už nikdy nebudu jako dřív".
Naše česko-slovenská výprava si každopádně název
The Natural Edge překřtila na The Matural Edge po vzoru všech hrdinských výprav a iniciačních rituálů. Trochu z legrace, ale i docela vážně. V Maďarsku se nás sešly tři desítky a někdo byl podle zákona dospělý teprve chvíli, někdo už měl nárok na označení starší a zkušený. Jak se ukázalo, udělat si čas sami na sebe potřebujeme v každém věku. A jak nám řekla další trenérka kurzu
Rebecca Card den před onou výpravou, těch důvodů, proč jít "do divočiny" může být celá řada.
Zbavit se strachu, vstoupit do nové životní etapy, něco propustit, nechat odejít, najít odpověď na důležitou otázku, uvědomit si, co mohu nabídnout světu, vytyčit si tento moment, oslavit to, čeho jsem dosáhl/a, že jsem součástí přírody a mám v ní místo...
I když kurz nebyl jen přípravou a reflexí této zkušenosti, nakonec bylo pro všechny těch 24 hodin v lese (a bez jídla) tím nejsilnějším zážitkem. I když pochybovali, šli nakonec všichni. A všichni se vrátili.
Sledovat lesk v očích a výrazy v tvářích ostatních, když kráčeli po cestě z lesa...
V kruhu jsme potom sdíleli příběhy toho dne a noci.
Já viděla nádherné prastaré duby i spoustu zvířat, srnky i jelínky a velkého jelena, datla a další ptáky, celou rodinku divokých prasátek, se kterými jsem se potkala na jedné stezce. I místo, kam chodily srny odpočívat a pít, jejich skrýše pod keři a stromy a až na holou půdu vyšlapané cestičky. Neměla jsem pocit, že něco musím překonávat, čas chvílemi utíkal strašně pomalu, když jsem sledovala slunce zapadat za obzor a trvalo to věky, jindy se někam ztrácel, jako v noci, kdy mezi zavřením a otevřením očí urazil měsíc půlku své cesty přes oblohu. Byl to dobrý a poklidný čas, připadala jsem si jako v lesních lázních (a taky jsem tam byla).
A tohle byl můj příběh, to, co prožívali ostatní bylo někdy podobné a někdy jiné, někdy hodně jiné. Občas se v některém příběhu mihl i někdo jiný z nás, mlčky jsme se potkali někde na cestě. Tak jsem dostala ještě jeden dárek v podobě příběhu, který jsem slyšela vyprávět. Příběh viděný očima někoho jiného, který by mně jinak zůstal nedostupný. Je v něm pro mě ten klid, i překvapení a úžas, jak se věci kolem nás mohou jevit.
...Najednou se proti mně rozhrnulo křoví a z něj vyšel srnec, rozhlédl se a pomalu vykročil, za ním rozvážně šly srny. Celá skupinka pomalu přešla a potom s odstupem vyšla Eva, klidně a pomalu, jako by šli všichni společně, jako by byla jejich pastýřka a provázela je lesem...
